Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Kudy vede (moje) cesta?

Text vzniká jako poslední reflexe RVP  VT 21

Svůj příspěvek na závěr jsem poskládala z výroků svých spolužáků.

Lekce 1Lekce 2

Lekce 3

Lekce 4

Lekce 5Lekce 6Lekce 7ekce 8Textů či alespoň jejich částí, které mě za dobu trvání tohoto e-learningového kurzu něčím zaujaly, případně mě  popostrčily dopředu, by bylo mnohem více. 

Vybrala jsem pouze ty, které mi ve chvíli, kdy jsem si sama pro sebe své zhruba dvouměsíční snažení rekapitulovala, přišly jako podstatné. 

Po prvotních obavách z toho, zda jsem se nepřihlásila do něčeho, co je zcela mimo mě, jsem postupně začala zjišťovat, že si možná odnáším z jednotlivých týdnů něco jiného, než bych měla, ale přesto však ve mně zůstává pocit, že mi cosi podstatného zůstává. 

Tím poselstvím je naznačení, kudy bych se  mohla coby  učitelka 21. století vydat.

Doufám, že jsem na správné cestě… :-)

 


Co se mi honí hlavou?

Příspěvek pro e-learning VT 21, lekce 7

Při přečtení článku o výsledcích PISA 2009 se mi hlavou honila spousta slov a vět – především otázek. 

Když jsem posléze nahlédla do příspěvku Jany Zárubové, došlo mi, že můj chaos se dá krásně vyjádřit způsobem, který kolegyně použila.

Zde je výsledek:

 

Co se mě honilo hlavou?

Co se mě honilo hlavou?

 

Pozorně jsem si přečetla informace o těch, kteří v testech uspěli.

V reakci na článek zveřejněný na Spomocníkovi plně souhlasím s tím, že pouhým celoplošným testováním se výsledky našich žáků asi příliš nezmění. 

Sama ze své zkušenosti tuším, kde jsou kromě jiného slabá místa našeho školství:

1) ještě stále u některých vyučujících (bohužel i na gymnáziu) přetrvává tendence pouze diktovat informace a požadovat následně jejich pouhé zapamatování, místo toho, aby byli žáci vedeni ke kritickému zhodnocení získaných dat, k práci s nimi,

2) na individualizaci výuky se mnohdy nehledí,

3) autonomie je nejednomu učiteli na obtíž,

4) učitelská profese není často mezi samotnými učiteli brána jako prestižní povolání, často se též sami učitelé cítí finančně podhodnoceni,

5) s neúspěšnými žáky se příliš nepracuje, hlavní důraz je kladen na pásmo průměrných žáků, nadaní i neúspěšní jsou často problém, který se raději odsune, než by se s ním pracovalo. 

Ve výpisu toho, co nefunguje či funguje jen z části, by se dalo ještě pár minut pokračovat. Pouze si však stýskat nikam nevede. 

Ráda bych zde vyzdvihla na druhou stranu i fakt, že pokud chce v dnešní době na sobě pedagog pracovat, velmi často je mu to i vzhledem k možnostem dnešní doby umožněno.

Hlavou se mi stále honí spousta myšlenek. V jedné věci mám však jasno, pokud budu chtít, mám dosti věcí ve svých vlastních rukou a mohu je ovlivnit. Jen si nesmím pouze stýskat, ale chytit příležitost za pačesy.

 

 

 


Chci ještě opravovat maturity?

Minulé pondělí se v mé e-mailové poště objevil nečekaný dopis.  Psal mně (a dalším jazykářům) pan Zelený z CERMATU.

Nevím, zda jste tento krok Cermatu zaznamenali, či ne. Základní myšlenkou je, že maturitní písemky 2012 nebudou opravovat ti, kteří si vloni absolvovali časově náročný kurz k tomu, aby mohli maturitní písemné práce opravovat. Respektive i já, která má osvědčení, u něhož byla garantována dlouhodobá platnost, opravovat mohu, ale jen pod podmínkou, že letos vstoupím do dalšího vzdělávání, projdu různými částmi proškolování, strávím 3 víkendy na školení a pak možná budu vybrána mezi vyvolené.

Po prvotním rozhořčení a pocitu absurdity se stále nepřestávám ptát, proč jsem vlastně dostala před zhruba rokem osvědčení, svědčící o mé způsobilosti účastnit se státních maturit.

Myslím si, že nepatřím mezi ty, kteří by se snažili svoji práci obcházet, či naopak vycházet vstříc nesmyslným požadavkům pocházejících z jakékoliv strany.

Když píši tato slova, stále se mi nabízí při čtení dopisu pana Zeleného více otázek než odpovědí.

Domnívám se, že skutečný důvod změny hodnocení písemných prací je pod slovy zapsanými v textu diplomaticky skryt. Je ale skryt takovým způsobem, že v mnoha jazykářích vyvolává otázku: Jsem to já, kdo neúmyslně, či nedej bůh záměrně opravuje jinak, než je k tomu proškolen? Byl snad proškolen nekvalitně? Nutí jej snad někdo či něco k tomu, aby opravoval jinak, než by dle kritérií měl?

Odhlédnu od toho, že nám byla garantována jistě dlouhodobější platnost našeho osvědčení než jen cca jeden rok. Přejdu fakt, že čas, který jsem práci na získání certifikátu věnovala, jsem mohla strávit jiným způsobem – ať prací pro školu či v soukromí. Rozhodně ve mně však zůstává otázka, proč nejsou důvody ke změnám řečeny jasně a srozumitelně. Proč si máme myslet, že chybujeme? Proč v nás má zůstávat pocit absurdity, bezmocnosti a zbytečnosti?

Přesto všechno, či spíše právě proto bych ráda zkusila na vlastní kůži, jak vypadá NEZÁVISLOST HODNOCENÍ.

Panu Zelenému jsem před chvílí poslala nejen text, který se více méně shoduje s tímto, ale zároveň i přihlášku do dalšího vzdělávání.

Nedělám to pro peníze, tedy z důvodu, který si dle některých reakcí na dopis zvolí jiní jazykáři, protože vím, že částka, kterou si touto cestou mohu vydělat, nebude při přepočtu na čas, který nad opravováním strávím, nijak závratná. 

Rozhodla jsem se proto, abych zjistila, jak na tom jsem nejen já, ale i naše školství. 

Uvidíme, jak dopadneme. 


Za(po)hlcen daty?

Modrý obal obávané „třídnice“ v nejednom třídním vzbuzuje obavy či přímo odpor. Kolik toho zase chybí? Kdo se mi nezapsal? Kde má omluvenku? Jezdí busem, nebo vlakem? Do které skupiny jazykářů chodí? 

Po jakém takém domalování zápisů v třídní knize a podepsání omluvných listů, přistupuje Petr k oblíbeným „Bakalářů“. Jedna z jeho oveček přerušila studium na čtyři měsíce a on se teď bude snažit vytisknout ji dodatečně vysvědčení. 

Češtinářka, ženská rozlítaná, zase zapomněla do třídního výkazu dopsat známku. Kde jen to mezi těmi papíry mám? Záznam o komisionálním přezkoušení – to je ono. 

Při listování katalogem mu vypadne několik na volno vložených listů – Kam to jen patří? Proč to není podepsané?

Tisk vysvědčení se nedaří. Než dorazí kolega – znalec –  vyřídí pár e-mailů: poreferuje jedné mamince o úspěších jejího syna. V srpnu se mu podařilo udělat reparát. Petr se následně dohodl s jeho matkou na pravidelné e-mailové komunikaci ohledně studia jejího syna. Tím pádem každý pátek odpoledne usedá k jednomu ze dvou počítačů ve sborovně a stručně shrnuje studentovo snažení a úspěchy v daném týdnu. Ještě že to nechce více rodičů, pomyslí si strhaně Péťa. 

Příští týden jej čeká on-line testování angličtiny. Učebnu s vybavením si musel zablokovat dlouho dopředu, snad bude dobré připojení. Ne jako minule, kdy trvalo až tři minuty, než se načetla další otázka. To bylo utrpení. Hlavně aby někdo nevyhodil celou síť, tak jako se to povedlo před čtrnácti dny, kdy jsme mohli všichni odpískat výuku on-line – na net jsme se ke svým odkazům, podkladům a práci dostali až druhý den v poledne. 

Zpátky k testování. Češtinu už žáci absolvovali, dopadli třetí v celé středočeském kraji v rámci své kategorie – to je radost. Mně se tenhle výsledek určitě nepoštěstí a budu muset vysvětlovat proč. Pár horských chvilek mám ještě před sebou.

Kdyby mi to aspoň k něčemu bylo, ale s výsledky stejně dál nepracujeme a v podstatě mi nic neřeknou. Proč vlastně testujeme? Abychom se tím pochlubili ve výroční zprávě?

V květnu moje třída maturuje –  raději na to nechci pomyslet. Zevrubně jsem studoval zadání z loňského roku a tak trochu se mi zdá, že spíše než dovednosti a schopnosti testujeme encyklopedický slovník v hlavách našich studentů. Alespoň že někde se blýská na lepší časy.  Maturanti prý více čtou, aby měli načteno k maturitě. To je šlechtí. 

Petr vypíná počítač. Kolega už dnes asi nedorazí a on už má hrátek s daty až nad hlavu. Do tašky ukládá čtvrtletní písemky, na něž je pyšný. Tak pěkné – promyšlené – otázky se mu už dlouho nepovedly. Snažil se zohlednit různé styly učení a připadá mu, že se mu tento oříšek podařilo rozlousknout. 

V poslední chvíli se podívá na hromádku studentských portfolíí – prohlédnu  si je v pondělí, to je taky den. 

Někdy si připadám jako Sisyfos – tlačím data před sebou, vyřizuji, zakládám, posílám, tvořím a ve chvíli, kdy už to vypadá, že mám hotovo, objeví se nová. 

Je má  práce zbytečná? Podle A. Camuse ne. Jen aby měl pravdu…


Bětka nekooperuje!

Stalo se to asi před dvěma lety. Zadala jsem práci a čekala. Žáci práci odevzdali, já ji opravila a vyslala zpět k jejím autorům, o některých věcech jsme si ještě v hodině promluvili.  

Druhý den na mě čekala maminka jedné ze slečny. Něžně řečeno – nesouhlasila se známkou a mým komentářem k práci skupiny. 

Asi jsme se v něčem nepochopily… ale v čem?

Začalo to tak jako většina věcí naprosto nevinně. Třída se rozdělila do skupin po 3 – 4 žácích, každý z nich měl v týmu svoji pevně danou roli, za níž zodpovídal. Každý z členů měl být hodnocen právě za svoji určitou práci. Ve skupině tvořili časopis dle zadaných kritérií. Já přesně věděla, jaká role náleží ke kterému žákovi, a ve třídě bylo sděleno, že práci hodnotím na základě role v týmu, kterou má splnit. Žáci měli spolupracovat – kooperovat. 

Jedna skupina se skládala ze tří chlapců a jedné dívky – Bětky. Chlapci přistupovali k zadané práci spíše lehkovážněji, dívka se snažila o maximální naplnění zadaných kritérií. Jako vedoucí skupiny cítila osobní zodpovědnost za odvedenou práci. Bětka skupinu jako pravý vůdce vedla směrem, který si vytyčila a společně šli k cíli – vytvořit časopis kvalitní po všech stránkách. Při pohledu na členy skupiny, jejich zájmy, přístup k úkolu i schopnosti se tento úkol jevil jako ne zcela splnitelný. 

V neděli, den před odevzdáním nebyla Bětka spokojena s texty, které ji klučičí osazenstvo týmu poslalo. Trošku je poopravila – přesně řečeno celé přepsala. Pod články pak napsala jména chlapců. 

V pondělí jsem původně dala za 1 všem členům skupiny. Když jsem ale o jednotlivých článcích začala s členy skupiny diskutovat, jeden z kluků se neudržel a vyhrkl: „Takhle jsem to já ale vůbec nenapsal.“ Ostatní se na něj skoro výhružně podívali. Slovo dalo slovo a já zjistila, že texty psala Bětka, ale ostatní se rozhodli držet basu, protože předpokládali, že tak snadněji dospějí ke svému osobnímu cíli – získat dobrou známku. 

Teprve teď mi zpětně dochází, že jsme se každý pochopil po svém – tak jak uznal za vhodné. Já jsem sice jednoznačně uvedla, že  hodnotím práci každého z nich – na základě rozdaných rolí vím, kdo měl co na starost. Žáci zvyklí z jiných hodin a od jiných kolegů se ale i přesto domnívali, že nejdůležitější je vytvořit bezchybný celek – časopis, za který dostanou všichni jedničku.  A jednička – to je bohužel pro mnohé z nich stále dostatečná motivace k činnosti. 

Mamince Bětky jsem se pak snažila složitě vysvětlit, proč jsem jedničku Bětce ani jejím kolegům ze skupiny neuznala –  že mi šlo ne o bezchybný výsledek, ale o možnost nést svoji vlastní odpovědnost, uvědomit si vlastní možnosti, tříbit názory, polemizovat mezi sebou, debatovat o podobě časopisu i s dalšími skupinami atd.

Bětce jsem se snažila taktéž složitě vysvětlit, že jsou chvíle, kdy je dobré dělat svoji práci a ostatní nechat nést jejich vlastní díl odpovědnosti, i když výsledek nemusí být stoprocentní. Trošku se bojím, že neúspěšně…

 

 


Poutník v labyrintu

S výjimkou tří učeben je každá třída našeho gymnázia vybavena minimálně dataprojektorem, v lepším případě pak interaktivní tabulí a vším tím kouzelným zařízením, které k ní patří. Kolikrát denně je asi toto vybavení funkčně využito? Nakolik je interaktivní tabule vskutku interaktivní a dataprojektor více než jen futuristickou ozdobou stropu?

Stále častěji si uvědomuji, že v dnešní době není problém ani tak s vybavením školy, s aplikacemi  a programy, které lze do výuky či domácí přípravy zakomponovat. Mnohem složitější je získat svého průvodce městem moderních technologií.

Jako Komenského poutník se vydávám na cestu, beru si svou cedulku Speculare (Dívej se neb Zpytuj) a vydávám se do labyrintu dnešního světa. Na blozích svým kolegů (e-learningových studentů)  obdivuji jako poutník, jak to vlastně se světem chodí, co vše existuje, co vše mi může ulehčit práci, oživit hodinu, zpříjemnit čas. Co vše může mým studentům umožnit tvořivou činnost, publikační aktivitu či novátorské objevy. 

Zdá se mi, že ke mně přibyl i Všezvěd Všudybud a uvádí mě do „mnohých tajných míst, kam bych sic nikdá netrefila“.  Zjišťuji, co je e-twinning, webquest, podcast, e-portfolio, proklikávám se stránkami lino, bubbl, glogster, wordle, toondoo, prezi a kdo ví čím dalším. Hlava mi jde kolem. A jako poutník se cítím najednou stále osamělejší, zmatená, pohlcená převelkým množstvím informací, které se na mě tlačí ze všech stran a já nejsem schopna s nimi najít společnou řeč. Utíkám do svého srdce a zde hledám svůj klid. 

Coby poutníkovi i mě cosi říká: Cos viděl koli, uživ toho k bázni mé, a větší věci nad tyto uzříš časem svým.

V duchu si říkám, možná obdobně jako Komenský, že mít dnes dobrého průvodce, který vás bez mámení a svodů provede moderními technologiemi a umožní vám využít toho, co nabízí, máte vyhráno. Doufám, že svého průvodce co nejdříve objevím.  A hlavně zkouším věřit v to, že průvodce dostane v přeneseném slova smyslu i naše škola, v níž se už jen nebudou technologie hromadit jako haraburdí ve skříni, do níž se odkládá to, nač se nenajde využití, ale v níž se novinky budou funkčně aplikovat. Těším se na to! 


Hrát, či nehrát

Hrát, či nehrát – to je to, oč tu mnohým běží. Skoro hamletovská otázka, říkám si, když přemýšlím na tím, zda funkčně zařadit hraní počítačových her do hodin literatury či psychologie, nebo si tuto možnost nechat ujít. 

Na jedné straně vidím v první chvíli rozzářené oči některých mých studentů, kterým se při vyslovení slov počítačová hra vybaví  krvežíznivá střílečka o přežití mezi monstry vybavenými superzbraněmi. 

Na straně druhé zahlédnu povytažené obočí kolegy zástupce či řiditele – cože to zase zavádím za novoty.

V třetím rohu se vyloženě krčí pár slečen, kterým se zdá, že asi tuhle hodinu nezvládnou – přece nebudou mastit hry na „písíčku“ – to je pro ubožáky.

Pak je tu i několik pochybovačů – co z toho bude? Přece nebudem dělat to, nad čím trávím dnes a denně několik hodin ze svého drahocenného času. Naši mě od her vyhání, tak mě k nim přece nepožene moje humanitní učitelka. 

Kolega IVT se zatetelí blahem – v mé přítomnosti mezi počítači vidí možnost další spolupráce. Normálně se k němu do učebny chce málokomu (taky se bojím, že ten „smrad“ z počítačů nevydýchám, mohl by si tu častěji větrat).

Pár zbývajících studentů jen tak vyčkává. Neví, co bude. Netuší, nač se mají připravit. Nechápou, v čem jim hraní pomůže. 

Já už mám ale celkem jasno. Pokud chci, aby hraní nebylo jen hraním, ale přinášelo i něco víc, musím svým žákům, kolegům i řediteli vysvětlit, v čem je právě počítačová hra dobrá. Co mě i dalším třiceti mladým lidem ve třídě na rozdíl od běžného výkladu umožní.

Že díky ní můžeme zažít historické události a být aktivními spolutvůrci, přemýšlet nad důsledky svého jednání a činit rozhodnutí bez toho, že bychom museli cestovat či se vystavovat nebezpečí v oblastech, kde hrozí konflikty.

Že vyzkoušíme věci, na něž by bylo v reálném světě nutné velké množství času či financí.

Že zažijeme události, od nichž již uplynuly stovky let.

Že budeme rozhodovat o finančních částkách, které nám nikdy nebudou říkat pane, ale na kterých si ukážeme, jak funguje současná světová ekonomika.

Že čtyřicet pět minut prožijeme desítky let a změníme možná své okolí k nepoznání.

Tedy to herní. Možná, že nám pak díky této simulaci dojde, jak si počít se světem reálným. Možná, že si něco z věcí, které nám dojdou při hře, přeneseme i do života, který žijeme.  

Hra do školy jednoduše patří. A je jedno, jestli je, či není počítačová. 

Jen je důležité, aby byla tak dobrá, že ji budeme chtít hrát víckrát než jen poprvé. 

 

 


Lukáš, ICT a já

Příspěvek vzniká jako reakce na 2. lekci RVP VT 21

Mám-li si představit studenta naší školy, o němž by se dalo říci, že rozhodně efektivně využívá pří běžné výuce možnosti ICT, které se mu ve škole nabízejí, napadá mě okamžitě jeden člověk – Lukáš. Do školy chodí zásadně s notebookem, často jeho hlavu „zdobí“ vkusná sluchátka, neustále něco ťuká do klávesnice. Pravidelně mi posílá práce na můj školní e-mail, stahuje e-materiály, navštěvuje odkazy, na které upozorňuji. Lukáš je jiný než ostatní, nejen proto, že wi-fi ve škole využívá ke vzdělávání a ne k bezduchému sledování profilů na facebooku. 

Závaží ve formě notebooku, které si každý den vláčí s sebou autobusem, je pro něj dosti podstatné. Vymoženosti ICT jsou , v lehké nadsázce, pro něj tím, čím je záchranný kruh pro tonoucího

Lukáš je slepý.

Díky speciálně úpravé klávesnici, softwaru a dalším ICT vychytávkám je pro něj vzdělávání i život mnohem lehčí a příznivější.

Když se tak podívám do řad „normálních“ studentů, říkám si, co by mohlo motivovat je k tomu, aby i oni, stejně jako Lukáš, co nejefektivněji využívali to, co jim dnešní ICT nabízí. 

 

V přednášce pana Zounka zaznělo, že “ žáci (15 let),  používají převážně internet k zábavě, nikoliv
pro práci ve škole“. Napadá mě, zda je to, miminálně u středoškoláků,  jen vinou učitele (nekompetentnost, neochota), vinou vedení školy (nevhodné či žádné vybavení, funkční vyškolení učitelů), či zda je za tímto tvrzení skryto ještě něco jiného.

Vždy na začátku září zjišťujeme, že počítač si do školy nosí čím dál tím více studentů. Nestálo by za to, ukázat jim, jak mohou funkčně využívat ICT sami přímo ve výuce? A co víc – motivovat je k tomu, aby sami učiteli nabízeli to, nač doma či přímo ve škole při brouzdání se stránkami nalezli? Aby nám poskytovali inspiraci? (Minimálně těm, kteří ve své aprobaci ICT nemají.) Ráda se něco přiučím.

Zaznělo-li ve výše  zmiňované přednášce, že „ti, co využívali počítače nejdéle měli nejhorší výsledky“ (výzkum PISA 2009), je tedy na čase něco změnit. Nejen více či méně početné řadu učitelů, ale i žáků nevědí, co vše jim internet v souvislosti se vzděláváním a sebevzděláváním  nabízí. 

A tak mě napadá celkem jednoduchá otázka: Co udělat pro to, aby se v příštích výsledcích výzkumů neobjevovala věta, že „počítačové učebny slouží spíše k učení o ICT než prostřednictvím ICT? 

Lukáš už se prostřednictvím ICT učí. A co my?

 

 


Vzdělávání v 21. století

Zapínám počítač, obrazovka zabliká a za malou chvíli se na mě hrne nepřeberné množství informací. Odolám jim, nebo mě pohltí a a ztratím se v nich jako v pomyslné černé díře? Dokážu zkrotit všechny ty Exabyty? Najdu si svoji vlastní cestu skrze pavučinu ICT, nebo skončím jako malá včelka, kterou pavouk omotal svým vláknem a pak už nepustil?

Nejen jako běžný uživatel, ale i jako pedagog teď stojím nad problémem, jak dál. Krásná je sice myšlenka z Lewisovy Alenky v říši divů o Červené královně (Musíš běžet ze všech sil, abys zůstala na místě. Chceš-li se dostat někam jinam, musíš utíkat dvakrát tak rychle), ale co když mi chybí běžecké boty a cíl se zdá v naprostém nedohlednu, trenér mi dal pár pochybných rad a já se v lese, v kterém právě trénuji, cítím hrozně osamělá. Chci to vzdát. 

Na jedné straně se dozvídám, že již dlouhou dobu existují standardy, jež popisují práci s technologiemi (ISTE), na druhou stranu vím, že číst si je, ve mně vzbudí jen obavy, nejistotu a často i touhu po změně.

Pomalu ale jistě se dostávám k tomu, že sama za sebe bych ráda v oblasti využívání ICT ve svých hodinách  inovovala, neztrácela krok se svými studenty, by co víc, chtěla je občas překvapit něčím novým, ale nestíhám. Necítím podporu z hlediska dalšího vzdělávání ani z pozice svých kolegů IVT. Po pravdě řečeno na to není tak nějak čas. Místy ani chuť.

Souhlasím s tím, že je třeba v dnešní době při výuce propojit znalosti a dovednosti pedagogické, znalosti z daného předmětu a znalosti a dovednosti z oblasti ICT. Jak málo z nás to však zvládá. 

Dnešní děti i dospívající jsou jiní – jiná je i doba, v níž žijeme. Nabízí spoustu možností, které ale já neumím využít. Když se tak rozhlížím kolem sebe v učitelských kruzích, nejsem v tom sama.  To, že je nás takto funkčně negramotných víc, mě ale vůbec netěší. Cítím, že moji žáci by rádi zažili změnu, vím, že by uvítali, kdyby to, co dělají ve volném čase, mohli  zužitkovat i ve škole, ale nějak to stále neumím. Chtěla bych, abychom funkčně využívali možnosti ICT i při domácí práci do školy i ve školním procesu samém. Cítím se ale hrozně nejistá a nevím, jestli mé kroky budou správné. 

A pak – kde se vzal, tu se vzal – objevil se na stránkách rvp.cz  kurz Vzdělávací technologie pro 21. století. Trochu váhám, dlouho přemýšlím, zda se přihlásit. Brdička, Brdička – kdosi mi o něm cosi říkal… Klikám na přihlášku a odesílám. 

Po prvním týdnu v něm už vím, že jsem sice vránou, co nemá úplně černá křídla, ale cítím, že mám chuť křídla roztáhnout a snad po pár pokusech i vzlétnout. 

Víc než kdy jindy si uvědomuji, že když mi připadá, že je třeba věci ve své výuce změnit, neměla bych o tom jen přemýšlet, ale i konat. 

Učím osmým rokem a s myšlenkou, že máme více propojovat svou výuku s možnostmi, které dnešní ICT nabízí, jsem se zatím v praktickém pojetí příliš nesetkávala. Do škol se sice koupí interaktivní tabule, zařídí se třída s počítači, ale stále se nedostává toho, co je třeba. Odborné pomoci při zavádění nových technologií do výuky. Sice proběhne jedna dvě schůzky nad tím, jak co zapnout a vypnout, ale tímto rychlokurzem se člověk, nebo alespoň já, mnoho nenaučí. 

Jsem tedy vděčná za ukázání jistých možností a ponouknutí k tomu je využít. 

Doufám, že neskončím jako kořit nějakého pavouka sekáče, který mě do svých sítí zručně zamotá a ukončí mé dobrodružství ve světové síti. A proto chci nejen kvůli sobě, ale i kvůli svým žákům obout  pomyslné sedmimílové boty a předběhnout (nebo alespoň doběhnout) ty, kteří jsou už dávno přede mnou. 

RVP_VT21

 

 

 


Už odmala…

Připadá mi, že už od prvních krůčků mě zajímalo všechno, co jsem neznala.
S výraznou chutí jsem objevovala jedlé i méně jedlé plody z naší zahrady (táta preventivně otrhával kuličky lýkovce), při skoku z okna (první patro) jsem zjišťovala, jestli umím létat, a s chutí největší jsem zasypávala své rodiče nekonečným vodopádem dotazů.

Rodičů už se dnes ptám na méně věcí, než bych měla, už vím, že je cosi s názvem gravitace, a dokonce jsem před pár lety přestala jíst nezralé třešně, protože jsem pochopila, že počkat si pár dní se prostě občas vyplatí.

Co jsem však rozhodně neztratila, a snad mi zůstane navždycky, je chuť poznávat nové a hledat nevšední věci v obyčejných.

Dnes učím nejen sama sebe, ale i své studenty a ve skrytu duše doufám, že pochopili, jak důležité je především zdravě se divit a zůstávat v úžasu nad tím, co vše ještě nevím a co tu na mě čeká jako výzva.