Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Září 2011

Vzdělávání v 21. století

Zapínám počítač, obrazovka zabliká a za malou chvíli se na mě hrne nepřeberné množství informací. Odolám jim, nebo mě pohltí a a ztratím se v nich jako v pomyslné černé díře? Dokážu zkrotit všechny ty Exabyty? Najdu si svoji vlastní cestu skrze pavučinu ICT, nebo skončím jako malá včelka, kterou pavouk omotal svým vláknem a pak už nepustil?

Nejen jako běžný uživatel, ale i jako pedagog teď stojím nad problémem, jak dál. Krásná je sice myšlenka z Lewisovy Alenky v říši divů o Červené královně (Musíš běžet ze všech sil, abys zůstala na místě. Chceš-li se dostat někam jinam, musíš utíkat dvakrát tak rychle), ale co když mi chybí běžecké boty a cíl se zdá v naprostém nedohlednu, trenér mi dal pár pochybných rad a já se v lese, v kterém právě trénuji, cítím hrozně osamělá. Chci to vzdát. 

Na jedné straně se dozvídám, že již dlouhou dobu existují standardy, jež popisují práci s technologiemi (ISTE), na druhou stranu vím, že číst si je, ve mně vzbudí jen obavy, nejistotu a často i touhu po změně.

Pomalu ale jistě se dostávám k tomu, že sama za sebe bych ráda v oblasti využívání ICT ve svých hodinách  inovovala, neztrácela krok se svými studenty, by co víc, chtěla je občas překvapit něčím novým, ale nestíhám. Necítím podporu z hlediska dalšího vzdělávání ani z pozice svých kolegů IVT. Po pravdě řečeno na to není tak nějak čas. Místy ani chuť.

Souhlasím s tím, že je třeba v dnešní době při výuce propojit znalosti a dovednosti pedagogické, znalosti z daného předmětu a znalosti a dovednosti z oblasti ICT. Jak málo z nás to však zvládá. 

Dnešní děti i dospívající jsou jiní – jiná je i doba, v níž žijeme. Nabízí spoustu možností, které ale já neumím využít. Když se tak rozhlížím kolem sebe v učitelských kruzích, nejsem v tom sama.  To, že je nás takto funkčně negramotných víc, mě ale vůbec netěší. Cítím, že moji žáci by rádi zažili změnu, vím, že by uvítali, kdyby to, co dělají ve volném čase, mohli  zužitkovat i ve škole, ale nějak to stále neumím. Chtěla bych, abychom funkčně využívali možnosti ICT i při domácí práci do školy i ve školním procesu samém. Cítím se ale hrozně nejistá a nevím, jestli mé kroky budou správné. 

A pak – kde se vzal, tu se vzal – objevil se na stránkách rvp.cz  kurz Vzdělávací technologie pro 21. století. Trochu váhám, dlouho přemýšlím, zda se přihlásit. Brdička, Brdička – kdosi mi o něm cosi říkal… Klikám na přihlášku a odesílám. 

Po prvním týdnu v něm už vím, že jsem sice vránou, co nemá úplně černá křídla, ale cítím, že mám chuť křídla roztáhnout a snad po pár pokusech i vzlétnout. 

Víc než kdy jindy si uvědomuji, že když mi připadá, že je třeba věci ve své výuce změnit, neměla bych o tom jen přemýšlet, ale i konat. 

Učím osmým rokem a s myšlenkou, že máme více propojovat svou výuku s možnostmi, které dnešní ICT nabízí, jsem se zatím v praktickém pojetí příliš nesetkávala. Do škol se sice koupí interaktivní tabule, zařídí se třída s počítači, ale stále se nedostává toho, co je třeba. Odborné pomoci při zavádění nových technologií do výuky. Sice proběhne jedna dvě schůzky nad tím, jak co zapnout a vypnout, ale tímto rychlokurzem se člověk, nebo alespoň já, mnoho nenaučí. 

Jsem tedy vděčná za ukázání jistých možností a ponouknutí k tomu je využít. 

Doufám, že neskončím jako kořit nějakého pavouka sekáče, který mě do svých sítí zručně zamotá a ukončí mé dobrodružství ve světové síti. A proto chci nejen kvůli sobě, ale i kvůli svým žákům obout  pomyslné sedmimílové boty a předběhnout (nebo alespoň doběhnout) ty, kteří jsou už dávno přede mnou. 

RVP_VT21

 

 

 


Už odmala…

Připadá mi, že už od prvních krůčků mě zajímalo všechno, co jsem neznala.
S výraznou chutí jsem objevovala jedlé i méně jedlé plody z naší zahrady (táta preventivně otrhával kuličky lýkovce), při skoku z okna (první patro) jsem zjišťovala, jestli umím létat, a s chutí největší jsem zasypávala své rodiče nekonečným vodopádem dotazů.

Rodičů už se dnes ptám na méně věcí, než bych měla, už vím, že je cosi s názvem gravitace, a dokonce jsem před pár lety přestala jíst nezralé třešně, protože jsem pochopila, že počkat si pár dní se prostě občas vyplatí.

Co jsem však rozhodně neztratila, a snad mi zůstane navždycky, je chuť poznávat nové a hledat nevšední věci v obyčejných.

Dnes učím nejen sama sebe, ale i své studenty a ve skrytu duše doufám, že pochopili, jak důležité je především zdravě se divit a zůstávat v úžasu nad tím, co vše ještě nevím a co tu na mě čeká jako výzva.