Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Říjen 2011

Poutník v labyrintu

S výjimkou tří učeben je každá třída našeho gymnázia vybavena minimálně dataprojektorem, v lepším případě pak interaktivní tabulí a vším tím kouzelným zařízením, které k ní patří. Kolikrát denně je asi toto vybavení funkčně využito? Nakolik je interaktivní tabule vskutku interaktivní a dataprojektor více než jen futuristickou ozdobou stropu?

Stále častěji si uvědomuji, že v dnešní době není problém ani tak s vybavením školy, s aplikacemi  a programy, které lze do výuky či domácí přípravy zakomponovat. Mnohem složitější je získat svého průvodce městem moderních technologií.

Jako Komenského poutník se vydávám na cestu, beru si svou cedulku Speculare (Dívej se neb Zpytuj) a vydávám se do labyrintu dnešního světa. Na blozích svým kolegů (e-learningových studentů)  obdivuji jako poutník, jak to vlastně se světem chodí, co vše existuje, co vše mi může ulehčit práci, oživit hodinu, zpříjemnit čas. Co vše může mým studentům umožnit tvořivou činnost, publikační aktivitu či novátorské objevy. 

Zdá se mi, že ke mně přibyl i Všezvěd Všudybud a uvádí mě do „mnohých tajných míst, kam bych sic nikdá netrefila“.  Zjišťuji, co je e-twinning, webquest, podcast, e-portfolio, proklikávám se stránkami lino, bubbl, glogster, wordle, toondoo, prezi a kdo ví čím dalším. Hlava mi jde kolem. A jako poutník se cítím najednou stále osamělejší, zmatená, pohlcená převelkým množstvím informací, které se na mě tlačí ze všech stran a já nejsem schopna s nimi najít společnou řeč. Utíkám do svého srdce a zde hledám svůj klid. 

Coby poutníkovi i mě cosi říká: Cos viděl koli, uživ toho k bázni mé, a větší věci nad tyto uzříš časem svým.

V duchu si říkám, možná obdobně jako Komenský, že mít dnes dobrého průvodce, který vás bez mámení a svodů provede moderními technologiemi a umožní vám využít toho, co nabízí, máte vyhráno. Doufám, že svého průvodce co nejdříve objevím.  A hlavně zkouším věřit v to, že průvodce dostane v přeneseném slova smyslu i naše škola, v níž se už jen nebudou technologie hromadit jako haraburdí ve skříni, do níž se odkládá to, nač se nenajde využití, ale v níž se novinky budou funkčně aplikovat. Těším se na to! 


Hrát, či nehrát

Hrát, či nehrát – to je to, oč tu mnohým běží. Skoro hamletovská otázka, říkám si, když přemýšlím na tím, zda funkčně zařadit hraní počítačových her do hodin literatury či psychologie, nebo si tuto možnost nechat ujít. 

Na jedné straně vidím v první chvíli rozzářené oči některých mých studentů, kterým se při vyslovení slov počítačová hra vybaví  krvežíznivá střílečka o přežití mezi monstry vybavenými superzbraněmi. 

Na straně druhé zahlédnu povytažené obočí kolegy zástupce či řiditele – cože to zase zavádím za novoty.

V třetím rohu se vyloženě krčí pár slečen, kterým se zdá, že asi tuhle hodinu nezvládnou – přece nebudou mastit hry na „písíčku“ – to je pro ubožáky.

Pak je tu i několik pochybovačů – co z toho bude? Přece nebudem dělat to, nad čím trávím dnes a denně několik hodin ze svého drahocenného času. Naši mě od her vyhání, tak mě k nim přece nepožene moje humanitní učitelka. 

Kolega IVT se zatetelí blahem – v mé přítomnosti mezi počítači vidí možnost další spolupráce. Normálně se k němu do učebny chce málokomu (taky se bojím, že ten „smrad“ z počítačů nevydýchám, mohl by si tu častěji větrat).

Pár zbývajících studentů jen tak vyčkává. Neví, co bude. Netuší, nač se mají připravit. Nechápou, v čem jim hraní pomůže. 

Já už mám ale celkem jasno. Pokud chci, aby hraní nebylo jen hraním, ale přinášelo i něco víc, musím svým žákům, kolegům i řediteli vysvětlit, v čem je právě počítačová hra dobrá. Co mě i dalším třiceti mladým lidem ve třídě na rozdíl od běžného výkladu umožní.

Že díky ní můžeme zažít historické události a být aktivními spolutvůrci, přemýšlet nad důsledky svého jednání a činit rozhodnutí bez toho, že bychom museli cestovat či se vystavovat nebezpečí v oblastech, kde hrozí konflikty.

Že vyzkoušíme věci, na něž by bylo v reálném světě nutné velké množství času či financí.

Že zažijeme události, od nichž již uplynuly stovky let.

Že budeme rozhodovat o finančních částkách, které nám nikdy nebudou říkat pane, ale na kterých si ukážeme, jak funguje současná světová ekonomika.

Že čtyřicet pět minut prožijeme desítky let a změníme možná své okolí k nepoznání.

Tedy to herní. Možná, že nám pak díky této simulaci dojde, jak si počít se světem reálným. Možná, že si něco z věcí, které nám dojdou při hře, přeneseme i do života, který žijeme.  

Hra do školy jednoduše patří. A je jedno, jestli je, či není počítačová. 

Jen je důležité, aby byla tak dobrá, že ji budeme chtít hrát víckrát než jen poprvé. 

 

 


Lukáš, ICT a já

Příspěvek vzniká jako reakce na 2. lekci RVP VT 21

Mám-li si představit studenta naší školy, o němž by se dalo říci, že rozhodně efektivně využívá pří běžné výuce možnosti ICT, které se mu ve škole nabízejí, napadá mě okamžitě jeden člověk – Lukáš. Do školy chodí zásadně s notebookem, často jeho hlavu „zdobí“ vkusná sluchátka, neustále něco ťuká do klávesnice. Pravidelně mi posílá práce na můj školní e-mail, stahuje e-materiály, navštěvuje odkazy, na které upozorňuji. Lukáš je jiný než ostatní, nejen proto, že wi-fi ve škole využívá ke vzdělávání a ne k bezduchému sledování profilů na facebooku. 

Závaží ve formě notebooku, které si každý den vláčí s sebou autobusem, je pro něj dosti podstatné. Vymoženosti ICT jsou , v lehké nadsázce, pro něj tím, čím je záchranný kruh pro tonoucího

Lukáš je slepý.

Díky speciálně úpravé klávesnici, softwaru a dalším ICT vychytávkám je pro něj vzdělávání i život mnohem lehčí a příznivější.

Když se tak podívám do řad „normálních“ studentů, říkám si, co by mohlo motivovat je k tomu, aby i oni, stejně jako Lukáš, co nejefektivněji využívali to, co jim dnešní ICT nabízí. 

 

V přednášce pana Zounka zaznělo, že “ žáci (15 let),  používají převážně internet k zábavě, nikoliv
pro práci ve škole“. Napadá mě, zda je to, miminálně u středoškoláků,  jen vinou učitele (nekompetentnost, neochota), vinou vedení školy (nevhodné či žádné vybavení, funkční vyškolení učitelů), či zda je za tímto tvrzení skryto ještě něco jiného.

Vždy na začátku září zjišťujeme, že počítač si do školy nosí čím dál tím více studentů. Nestálo by za to, ukázat jim, jak mohou funkčně využívat ICT sami přímo ve výuce? A co víc – motivovat je k tomu, aby sami učiteli nabízeli to, nač doma či přímo ve škole při brouzdání se stránkami nalezli? Aby nám poskytovali inspiraci? (Minimálně těm, kteří ve své aprobaci ICT nemají.) Ráda se něco přiučím.

Zaznělo-li ve výše  zmiňované přednášce, že „ti, co využívali počítače nejdéle měli nejhorší výsledky“ (výzkum PISA 2009), je tedy na čase něco změnit. Nejen více či méně početné řadu učitelů, ale i žáků nevědí, co vše jim internet v souvislosti se vzděláváním a sebevzděláváním  nabízí. 

A tak mě napadá celkem jednoduchá otázka: Co udělat pro to, aby se v příštích výsledcích výzkumů neobjevovala věta, že „počítačové učebny slouží spíše k učení o ICT než prostřednictvím ICT? 

Lukáš už se prostřednictvím ICT učí. A co my?