Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Listopad 2011

Kudy vede (moje) cesta?

Text vzniká jako poslední reflexe RVP  VT 21

Svůj příspěvek na závěr jsem poskládala z výroků svých spolužáků.

Lekce 1Lekce 2

Lekce 3

Lekce 4

Lekce 5Lekce 6Lekce 7ekce 8Textů či alespoň jejich částí, které mě za dobu trvání tohoto e-learningového kurzu něčím zaujaly, případně mě  popostrčily dopředu, by bylo mnohem více. 

Vybrala jsem pouze ty, které mi ve chvíli, kdy jsem si sama pro sebe své zhruba dvouměsíční snažení rekapitulovala, přišly jako podstatné. 

Po prvotních obavách z toho, zda jsem se nepřihlásila do něčeho, co je zcela mimo mě, jsem postupně začala zjišťovat, že si možná odnáším z jednotlivých týdnů něco jiného, než bych měla, ale přesto však ve mně zůstává pocit, že mi cosi podstatného zůstává. 

Tím poselstvím je naznačení, kudy bych se  mohla coby  učitelka 21. století vydat.

Doufám, že jsem na správné cestě… :-)

 


Co se mi honí hlavou?

Příspěvek pro e-learning VT 21, lekce 7

Při přečtení článku o výsledcích PISA 2009 se mi hlavou honila spousta slov a vět – především otázek. 

Když jsem posléze nahlédla do příspěvku Jany Zárubové, došlo mi, že můj chaos se dá krásně vyjádřit způsobem, který kolegyně použila.

Zde je výsledek:

 

Co se mě honilo hlavou?

Co se mě honilo hlavou?

 

Pozorně jsem si přečetla informace o těch, kteří v testech uspěli.

V reakci na článek zveřejněný na Spomocníkovi plně souhlasím s tím, že pouhým celoplošným testováním se výsledky našich žáků asi příliš nezmění. 

Sama ze své zkušenosti tuším, kde jsou kromě jiného slabá místa našeho školství:

1) ještě stále u některých vyučujících (bohužel i na gymnáziu) přetrvává tendence pouze diktovat informace a požadovat následně jejich pouhé zapamatování, místo toho, aby byli žáci vedeni ke kritickému zhodnocení získaných dat, k práci s nimi,

2) na individualizaci výuky se mnohdy nehledí,

3) autonomie je nejednomu učiteli na obtíž,

4) učitelská profese není často mezi samotnými učiteli brána jako prestižní povolání, často se též sami učitelé cítí finančně podhodnoceni,

5) s neúspěšnými žáky se příliš nepracuje, hlavní důraz je kladen na pásmo průměrných žáků, nadaní i neúspěšní jsou často problém, který se raději odsune, než by se s ním pracovalo. 

Ve výpisu toho, co nefunguje či funguje jen z části, by se dalo ještě pár minut pokračovat. Pouze si však stýskat nikam nevede. 

Ráda bych zde vyzdvihla na druhou stranu i fakt, že pokud chce v dnešní době na sobě pedagog pracovat, velmi často je mu to i vzhledem k možnostem dnešní doby umožněno.

Hlavou se mi stále honí spousta myšlenek. V jedné věci mám však jasno, pokud budu chtít, mám dosti věcí ve svých vlastních rukou a mohu je ovlivnit. Jen si nesmím pouze stýskat, ale chytit příležitost za pačesy.

 

 

 


Chci ještě opravovat maturity?

Minulé pondělí se v mé e-mailové poště objevil nečekaný dopis.  Psal mně (a dalším jazykářům) pan Zelený z CERMATU.

Nevím, zda jste tento krok Cermatu zaznamenali, či ne. Základní myšlenkou je, že maturitní písemky 2012 nebudou opravovat ti, kteří si vloni absolvovali časově náročný kurz k tomu, aby mohli maturitní písemné práce opravovat. Respektive i já, která má osvědčení, u něhož byla garantována dlouhodobá platnost, opravovat mohu, ale jen pod podmínkou, že letos vstoupím do dalšího vzdělávání, projdu různými částmi proškolování, strávím 3 víkendy na školení a pak možná budu vybrána mezi vyvolené.

Po prvotním rozhořčení a pocitu absurdity se stále nepřestávám ptát, proč jsem vlastně dostala před zhruba rokem osvědčení, svědčící o mé způsobilosti účastnit se státních maturit.

Myslím si, že nepatřím mezi ty, kteří by se snažili svoji práci obcházet, či naopak vycházet vstříc nesmyslným požadavkům pocházejících z jakékoliv strany.

Když píši tato slova, stále se mi nabízí při čtení dopisu pana Zeleného více otázek než odpovědí.

Domnívám se, že skutečný důvod změny hodnocení písemných prací je pod slovy zapsanými v textu diplomaticky skryt. Je ale skryt takovým způsobem, že v mnoha jazykářích vyvolává otázku: Jsem to já, kdo neúmyslně, či nedej bůh záměrně opravuje jinak, než je k tomu proškolen? Byl snad proškolen nekvalitně? Nutí jej snad někdo či něco k tomu, aby opravoval jinak, než by dle kritérií měl?

Odhlédnu od toho, že nám byla garantována jistě dlouhodobější platnost našeho osvědčení než jen cca jeden rok. Přejdu fakt, že čas, který jsem práci na získání certifikátu věnovala, jsem mohla strávit jiným způsobem – ať prací pro školu či v soukromí. Rozhodně ve mně však zůstává otázka, proč nejsou důvody ke změnám řečeny jasně a srozumitelně. Proč si máme myslet, že chybujeme? Proč v nás má zůstávat pocit absurdity, bezmocnosti a zbytečnosti?

Přesto všechno, či spíše právě proto bych ráda zkusila na vlastní kůži, jak vypadá NEZÁVISLOST HODNOCENÍ.

Panu Zelenému jsem před chvílí poslala nejen text, který se více méně shoduje s tímto, ale zároveň i přihlášku do dalšího vzdělávání.

Nedělám to pro peníze, tedy z důvodu, který si dle některých reakcí na dopis zvolí jiní jazykáři, protože vím, že částka, kterou si touto cestou mohu vydělat, nebude při přepočtu na čas, který nad opravováním strávím, nijak závratná. 

Rozhodla jsem se proto, abych zjistila, jak na tom jsem nejen já, ale i naše školství. 

Uvidíme, jak dopadneme. 


Za(po)hlcen daty?

Modrý obal obávané „třídnice“ v nejednom třídním vzbuzuje obavy či přímo odpor. Kolik toho zase chybí? Kdo se mi nezapsal? Kde má omluvenku? Jezdí busem, nebo vlakem? Do které skupiny jazykářů chodí? 

Po jakém takém domalování zápisů v třídní knize a podepsání omluvných listů, přistupuje Petr k oblíbeným „Bakalářů“. Jedna z jeho oveček přerušila studium na čtyři měsíce a on se teď bude snažit vytisknout ji dodatečně vysvědčení. 

Češtinářka, ženská rozlítaná, zase zapomněla do třídního výkazu dopsat známku. Kde jen to mezi těmi papíry mám? Záznam o komisionálním přezkoušení – to je ono. 

Při listování katalogem mu vypadne několik na volno vložených listů – Kam to jen patří? Proč to není podepsané?

Tisk vysvědčení se nedaří. Než dorazí kolega – znalec –  vyřídí pár e-mailů: poreferuje jedné mamince o úspěších jejího syna. V srpnu se mu podařilo udělat reparát. Petr se následně dohodl s jeho matkou na pravidelné e-mailové komunikaci ohledně studia jejího syna. Tím pádem každý pátek odpoledne usedá k jednomu ze dvou počítačů ve sborovně a stručně shrnuje studentovo snažení a úspěchy v daném týdnu. Ještě že to nechce více rodičů, pomyslí si strhaně Péťa. 

Příští týden jej čeká on-line testování angličtiny. Učebnu s vybavením si musel zablokovat dlouho dopředu, snad bude dobré připojení. Ne jako minule, kdy trvalo až tři minuty, než se načetla další otázka. To bylo utrpení. Hlavně aby někdo nevyhodil celou síť, tak jako se to povedlo před čtrnácti dny, kdy jsme mohli všichni odpískat výuku on-line – na net jsme se ke svým odkazům, podkladům a práci dostali až druhý den v poledne. 

Zpátky k testování. Češtinu už žáci absolvovali, dopadli třetí v celé středočeském kraji v rámci své kategorie – to je radost. Mně se tenhle výsledek určitě nepoštěstí a budu muset vysvětlovat proč. Pár horských chvilek mám ještě před sebou.

Kdyby mi to aspoň k něčemu bylo, ale s výsledky stejně dál nepracujeme a v podstatě mi nic neřeknou. Proč vlastně testujeme? Abychom se tím pochlubili ve výroční zprávě?

V květnu moje třída maturuje –  raději na to nechci pomyslet. Zevrubně jsem studoval zadání z loňského roku a tak trochu se mi zdá, že spíše než dovednosti a schopnosti testujeme encyklopedický slovník v hlavách našich studentů. Alespoň že někde se blýská na lepší časy.  Maturanti prý více čtou, aby měli načteno k maturitě. To je šlechtí. 

Petr vypíná počítač. Kolega už dnes asi nedorazí a on už má hrátek s daty až nad hlavu. Do tašky ukládá čtvrtletní písemky, na něž je pyšný. Tak pěkné – promyšlené – otázky se mu už dlouho nepovedly. Snažil se zohlednit různé styly učení a připadá mu, že se mu tento oříšek podařilo rozlousknout. 

V poslední chvíli se podívá na hromádku studentských portfolíí – prohlédnu  si je v pondělí, to je taky den. 

Někdy si připadám jako Sisyfos – tlačím data před sebou, vyřizuji, zakládám, posílám, tvořím a ve chvíli, kdy už to vypadá, že mám hotovo, objeví se nová. 

Je má  práce zbytečná? Podle A. Camuse ne. Jen aby měl pravdu…


Bětka nekooperuje!

Stalo se to asi před dvěma lety. Zadala jsem práci a čekala. Žáci práci odevzdali, já ji opravila a vyslala zpět k jejím autorům, o některých věcech jsme si ještě v hodině promluvili.  

Druhý den na mě čekala maminka jedné ze slečny. Něžně řečeno – nesouhlasila se známkou a mým komentářem k práci skupiny. 

Asi jsme se v něčem nepochopily… ale v čem?

Začalo to tak jako většina věcí naprosto nevinně. Třída se rozdělila do skupin po 3 – 4 žácích, každý z nich měl v týmu svoji pevně danou roli, za níž zodpovídal. Každý z členů měl být hodnocen právě za svoji určitou práci. Ve skupině tvořili časopis dle zadaných kritérií. Já přesně věděla, jaká role náleží ke kterému žákovi, a ve třídě bylo sděleno, že práci hodnotím na základě role v týmu, kterou má splnit. Žáci měli spolupracovat – kooperovat. 

Jedna skupina se skládala ze tří chlapců a jedné dívky – Bětky. Chlapci přistupovali k zadané práci spíše lehkovážněji, dívka se snažila o maximální naplnění zadaných kritérií. Jako vedoucí skupiny cítila osobní zodpovědnost za odvedenou práci. Bětka skupinu jako pravý vůdce vedla směrem, který si vytyčila a společně šli k cíli – vytvořit časopis kvalitní po všech stránkách. Při pohledu na členy skupiny, jejich zájmy, přístup k úkolu i schopnosti se tento úkol jevil jako ne zcela splnitelný. 

V neděli, den před odevzdáním nebyla Bětka spokojena s texty, které ji klučičí osazenstvo týmu poslalo. Trošku je poopravila – přesně řečeno celé přepsala. Pod články pak napsala jména chlapců. 

V pondělí jsem původně dala za 1 všem členům skupiny. Když jsem ale o jednotlivých článcích začala s členy skupiny diskutovat, jeden z kluků se neudržel a vyhrkl: „Takhle jsem to já ale vůbec nenapsal.“ Ostatní se na něj skoro výhružně podívali. Slovo dalo slovo a já zjistila, že texty psala Bětka, ale ostatní se rozhodli držet basu, protože předpokládali, že tak snadněji dospějí ke svému osobnímu cíli – získat dobrou známku. 

Teprve teď mi zpětně dochází, že jsme se každý pochopil po svém – tak jak uznal za vhodné. Já jsem sice jednoznačně uvedla, že  hodnotím práci každého z nich – na základě rozdaných rolí vím, kdo měl co na starost. Žáci zvyklí z jiných hodin a od jiných kolegů se ale i přesto domnívali, že nejdůležitější je vytvořit bezchybný celek – časopis, za který dostanou všichni jedničku.  A jednička – to je bohužel pro mnohé z nich stále dostatečná motivace k činnosti. 

Mamince Bětky jsem se pak snažila složitě vysvětlit, proč jsem jedničku Bětce ani jejím kolegům ze skupiny neuznala –  že mi šlo ne o bezchybný výsledek, ale o možnost nést svoji vlastní odpovědnost, uvědomit si vlastní možnosti, tříbit názory, polemizovat mezi sebou, debatovat o podobě časopisu i s dalšími skupinami atd.

Bětce jsem se snažila taktéž složitě vysvětlit, že jsou chvíle, kdy je dobré dělat svoji práci a ostatní nechat nést jejich vlastní díl odpovědnosti, i když výsledek nemusí být stoprocentní. Trošku se bojím, že neúspěšně…